Mlýn stával přibližně 200 metrů severně od části obce zvané Přívěst nad silnicí směrem na Cetkovice, na mírném návrší v místech nazývaných na Kopaninách. Šlo o parcelu číslo 603, kterou v roce 1834 vlastnil familiant Paroulek z č.p. 38 ve Světlé.

O historii mlýna však víme velice málo. Postavil jej někdy kolem roku 1895 Josef Dřevo, mlynář z Přívěsti č.p. 23. V té době nebyla kronika ve Světlé po určitou dobu vedena, takže se o mlýnu dovídáme z jediného krátkého zápisu v obecní matrice: „Josef Dřevo zakoupil parcelu na Kopaninách za ? a postavil na ní povětrný mlýn“. Za manželku si vzal Vincencii, se kterou měl syna Josefa. Když Vincencie Dřevová ovdověla, znovu se provdala za Tomáše Ščudlu z Horního Štěpánova. V záznamu schůze obecního výboru ze dne 21. prosince 1919 se píše: „Na vyzvání obce Horního Štěpánova na základě desetiletého nepřetržitého pobytu v obci Světlé uděleno domovské právo panu Tomáši Ščudlovi, mlynáři.“ V jiném záznamu schůze obecního výboru ze dne 28. února 1927 je zmínka o synu stavitele mlýna: „Vyhověno žádosti pana Josefa Dřeva, stolařského pomocníka, narozeného 28. prosince 1898 ve Světlé, jemuž přiznána domovská příslušnost v obci Světlé.“ Ščudla však se svou manželkou nijak dobře nevycházel, a tak později žili každý sám. Vincencie Dřevová bydlela ve výměnku u Ženatů, kde ji finančně podporoval syn Josef, stolař v Praze. Po Ščudlovi koupil mlýn jistý Pluháček z Horního Štěpánova. Pro něho však byl mlýn poněkud z ruky, takže jej měl v pronájmu Josef Kostík z Přívěsti č.p. 21 s manželkou Annou, rozenou Tesařovou z Cetkovic.

Ve třicátých letech 20. století už větrné mlýny neměly perspektivu, všude se mlelo ve vodních nebo elektrických válcových mlýnech, a tak jej chtěl Pluháček prodat. Podle pamětníků byl ve finanční tísni a mlýn „někde až ve Světlé“ mu nevyhovoval. Nabízel ho i na prodej světelskému hostinskému Karlu Dokoupilovi, ale ani za cenu dřeva ho nikdo za velké peníze koupit nechtěl. Říká se, že proto mlýn pojistil a zapálil, z čehož pak možná získal nějakou tu korunu.

O zániku mlýna je zápis v obecní kronice, jehož doslovný opis uvádím: „23.prosince 1936 kol 10 hodiny večer vyhořel dřevěný větrný mlýn na Kopaninách, jehož posledním majitelem byl Pluháček z Horního Štěpánova. Katastr obce Světlé nad silnicí změnil tím svou tvářnost a jest litovati, že tato jedinečná krajová zvláštnost byla zničena.“

Doposud jsou známé dvě velmi kvalitní fotografie větrného mlýna. Asi jsou jediné, jež se zachovaly. Pořídil je bývalý Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně při oficiálním soupisu památek, které proběhlo na základě § 54 tehdy nového katastrálního zákona na území obce Světlá v březnu roku 1936. Na zpracování soupisu památek osobně dohlížel komisař Dr. Karel Svoboda.

V zápise státního památkového úřadu ze dne 11. března 1936 o větrném mlýně je uvedeno: „Ve Světlé, v části bývalé osady Přívěsť stojí větrník, německého typu, který je dodnes v provozu. Zřízen byl asi před 40 léty. Je osmiboký, dřevěný, vedle něho je dřevěná malá stavba. Fotografován a popsán do oficiálního soupisu památek. Samostatné parcely nemá. Je na pozemku č. 603, majitel je Josef Dřevo.“

Kdyby se však jednalo o německý typ mlýna, nestavěl by mlynář z důvodů bezpečnosti vchodové dveře na straně, kde se otáčejí lopaty – perutě a střecha by nebyla částečně pootočena vůči mlýnici, jak je patrno z fotografií. I pamětníci si pamatují natáčení střechy proti větru. Tato situace může nastat pouze u holandských typů mlýnů, kdy pootočením střechy proti větru se mohou křídla dostat do zákrytu s jedněmi dveřmi; mlynář pak používá druhé dveře, zbudované na jiné straně mlýnice (dobře patrné jsou dvoje dveře na fotografiích památkového ústavu).

Václav Burian, který se zabýval větrnými mlýny a sestavil jejich seznam ve své práci Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku z roku 1965, o světelském mlýně uvádí, že jde taktéž o německý typ. Vycházel nejspíš jen ze zápisků památkového ústavu z roku 1936. Tyto zápisky však pořizovali lidé, kteří mapovali veškeré památky a nemuseli problematiku větrných mlýnů znát zcela podrobně. Proto se při zběžném pohledu na mlýn mohli zmýlit a typ uvedli špatně. Je jen škoda, že se památkáři více nerozepsali o historii mlýna, výkonu, jeho konstrukci, interiéru a dalších technických věcech, dnes velmi zajímavých.

Větrný mlýn u Světlé měl nejen neobvyklou konstrukci stavby, ale byl už od samého počátku postaven jen ke šrotování. To se projevilo i na jeho jednodušším vnitřním zařízení, které vykazovalo některé zvláštnosti oproti běžně známým mlýnům. Jelikož Světlá nebyla dlouho elektrifikována (elektřina zde byla zavedena až 18. 12. 1937), šrotoval mlýn obilí hlavně pro světelské obyvatele. Místní lidé mu zde říkali mlének, zřejmě i kvůli jeho menším rozměrům než mají klasické zděné mlýny tohoto typu.

Budova větrného mlýna a vedlejší dřevěné kůlny stály na zatravněném místě na parcele majitele. K mlýnu vedla cesta mezí od spodní cesty, která začínala za Musilovými (dnes tu bydlí Krupičkovi) a směřovala k Cetkovicím. Osmiboká mlýnice byla svisle pobitá prkny se zalištovanými spárami a stála na kamenitém soklu z místního vápence. Vstupovalo se do ní dvěma dveřmi a na několika místech byla menší čtyřtabulková okýnka. Střecha byla kryta jen lepenkou, která se v době vzniku mlýna hojně používala jako krytina. Ve mlýně se podle pamětníků nacházela malá světnička s jedním okýnkem. Byla vybavena kamínky a skromným zařízením, kde bydlel mlynář, a kde se také čekávalo na sešrotování obilí. Celá mlýnice byla jednopatrová. V přízemí byla vstupní pracovní místnost, ze které se také vcházelo do světničky. V prvním patře bylo mlýnské zařízení na šrotování, poháněné převodem od větrného kola. Větrné kolo bylo běžné konstrukce se čtyřmi křídly a železnou či litinovou hřídelí. Střecha se natáčela nejpravděpodobněji stejně jako u holandských větrných mlýnů – vrátkem v prvním podlaží, který otáčel celou střechou na válečcích po kolejnicích ukotvených na stěnách v nejvyšší části mlýnice.

Podle síly větru přidával mlynář s pomocníkem tzv. plachty do perutí. (Pomocníkem býval často ten, kdo přišel šrotovat.) „Plachty“ byly tence naštípané desky, které pomocí „ríglů“ přichytával mlynář na kostru perutí. Když foukal jen slabý vítr, byly perutě zcela vyplněny plachtami. Při silnějším větru se plachty oddělávaly, až třeba při velmi silném větru nebyly zcela žádné. Obvykle byl mlýn natočen křídly na Velké Opatovice, protože právě od severozápadu vanou v našich krajích větry nejčastěji.

Dochovala se i zpráva o nepravidelné pracovní době světelského mlynáře v povídce Zôb čerta Prášela, napsané Emilem Sicem v Cetkovicích v roce 1964, která popisuje nadílku Mikuláše ve Světlé 5. prosince roku 1920. Mlýn byl tehdy natočen křídly nejspíše na Vanovice, a v povídce se píše doslova: „…a tak mlenář, keré v mlénkô spal, se probôdil a mlének spôstil,…v tem ale zafókal selné větr od Dóbka, a jak se tak tech perôti držele (mikulášský průvod) a bále se pôstit, točele se na křídlech pěkně dokola jako vo póti na tumrleti…“

Podobné příhody se stávaly zřejmě častěji: kluci se nechávali perutěmi vytáhnout nad zem a pak seskakovali dolů. To však mlynář neměl rád, protože brzdili točení perutí. Stala se ale i jedna ošklivá nehoda: Mirek Horáků z Přívěsti (narozen 1926) se svezl na perutích dokola. Spadl však, způsobil si řezné rány na hrudi a musel si je nechat sešívat.

Použitá literatura a prameny:

• Berka M. a kol. (1979): Větrné mlýny jako technické památky. Technické muzeum v Brně. Brno.
• Burian V. (1965): Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Práce odboru společenských věd Vlastivědného ústavu v Olomouci číslo 7. Vlastivědný ústav v Olomouci. Olomouc.
• Stryjová D. (2000): Cetkovice včera a dnes. Obecní úřad Cetkovice.
• Matrika obce Světlé a Přívěsti.
• Pamětní kniha obce Světlá u Jevíčka.
• Záznamy schůzí obecního výboru ve Světlé.
• Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, spis obce Světlá, signatura P169/34.